|
|
Jednou chci hrát na olympiádě
12. prosince 2009
|
<- ZPĚT
Dnes jsme vyzpovídali 5-ti násobného mistra ČR v badmintonu – Pavla Floriána. Prozradíme na něj, že pochází a hraje za SK Český Krumlov a letošní sezónu hostuje v německém FC Langenfeld, kde hraje tamní 1. bundesligu.
Jak jsi se vlastně k badmintonu dostal?
Jako kluk jsem chtěl hrát hokej a fotbal, ale maminka mě tenkrát nechtěla nechat a řekla, že stejně jako moji starší sourozenci (bratr a sestra) budu i já chodit na badminton. No, a tenhle sport se mi moc zalíbil a od svých osmi let jej hraji pořád. Vždycky jsem s hladovýma očima koukal po starších dětech a hráčích, jak dobře umí hrát, a to mě badmintonu nejen udrželo, ale žene pořád kupředu.
Máš za sebou celou řadu úspěchů, čeho bys chtěl ještě dosáhnout?
Když jsem byl malý, tak na jeden z úvodních tréninků jsme měli přinést fotku (jak jsem později zjistil kvůli tomu, aby pro nás klub mohl zajistit hráčskou licenci u Svazu) a s ní papír, na kterém měly být napsané tři věci. Vím, že jednou z nich byla adresa, druhá – to už si nepamatuji a třetí z nich potom sportovní sen. Já tam tenkrát napsal vyhrát olympiádu a i když s tím vítězstvím je to v badmintonu pro Středoevropana tak trochu složité (úsměv), tak mi to vlastně zůstalo. Probojovat se na OH, ale třeba také získat medaili na ME nebo MS, to by bylo něco. Titul Mistra republiky ve dvouhře mužů, který mi do sbírky ještě chybí, je dalším silným motivem pro trénink.
Máš nějakého partnera?
Slovo partner by se dalo chápat více způsoby a v mém sportu jich má také hned několik a myslím si, že je to slovo důležité. Mezi hráči často vzniká silné pouto v párových disciplínách při čtyřhře nebo mixu. Aby si spoluhráči dobře rozuměli, musí spolu vycházet nejen na kurtu, ale i mimo něj. A při hře pak musí být skoro jako jedno tělo a jedna duše, myslet jeden za druhého, navzájem se doplňovat i hlídat, předvídat, co druhý udělá a společně dýchat pro vítězství a být k sobě tolerantní a společně sdílet radost z vítězství i smutek z prohry. Tomu podobný a někdy ještě silnější je i pouto mezi hráčem a trenérem, přece jen když spolu tráví 6 i více hodin denně, jezdí spolu na soustředění, turnaje a oba žijí pro stejnou věc, tak to už podle mě něco znamená.
V badmintonu se podobně jako v tenise hrají soutěže jednotlivců i družstev. Na individuálních turnajích a zejména ve dvouhrách člověk bojuje sám za sebe. Já mám ale moc rád soutěže družstev. Ty mají totiž neopakovatelnou a bouřlivou atmosféru a když je v zápase člověku nejhůř, tak ho vždycky ještě o nějaký kousek dopředu popožene vědomí, že nebojuje jenom za sebe, ale ještě za někoho druhého a také ta atmosféra.
Téměř každý sportovec má svůj slavný vzor, jak je tomu u tebe?
Vždycky se mi líbilo, jak hrál jeden z nejlepších Evropanů i světových hráčů posledních deseti let Dán Kenneth Jonassen. Hráč, který si své postavení mezi nejlepšími vybojoval hlavně tvrdou tréninkovou prací a zároveň mu v několika chvílích, kdy jsem měl možnost s ním osobně hovořit, nechyběla skromnost. Tohle spojení i jeho bojovnost na kurtu jsem vždycky obdivoval.
Vždycky mě oslovovaly příběhy a vyprávění o kterémkoliv sportovci a o tom, jak byl pro svůj výsledek a sen ochoten tvrdě pracovat. Ať to byl Emil Zátopek, který běhal v kanadách, Jarmila Kratochvílová tahající pneumatiku na laně nebo korejská badmintonové reprezentace a její tisíce a tisíce dvojskoků přes švihadlo, při něčem takovém mi vždycky přejel mráz po zádech.
Pojďme si představit tvůj tréninkový den. Co to všechno obnáší být dobrým badmintonistou?
Není to vždycky stejné, ale pokud nejsme na turnajích, tak zpravidla ho vyplňují dvě až tři tréninkové fáze. Začínám ráno kolem sedmé, prostor dostává rozcvička a posilování, pak snídaně a krátký odpočinek před hlavním dopoledním tréninkem. Úvodní fáze je většinou na mně, potom už většinou s Radkem Votavou (mým trenérem) pracujeme v tělocvičně na zlepšování techniky, taktiky, pohybu a to, co tak říkajíc probereme ráno, se pak snažím zařazovat do hry při večerních skupinových trénincích s ostatními hráči klubu. Denně mám tréninkový program trvající 4-6 hodin a k tomu pak ještě přijde regenerace. Nejčastěji v bazénu a páře. Když je program nabitý, tak své nezastupitelné místo v něm má kromě tréninku i právě odpočinek a správná výživa. Zejména energetické gely, tyčinky a iontové nápoje od AMINOSTARU mi moc pomáhají. A ať už potřebuji zahnat hlad, doplnit potřebnou energii nebo zlepšit regeneraci, vím, že se na ně vždycky mohu spolehnout.
Přes den mezi druhým a třetím tréninkem mi pak zbývá čas na učení, plánování. Trochu se snažím pomáhat i ve svém klubu ať už s tréninkem dětí a předávat tak něco z toho, co jsem se v badmintonu naučil, nebo s drobnou administrativou. Zrovna práce s dětmi mě baví a i mezi ně tak trochu chodím čerpat energii a nevadí mi, když jsem občas místo doma na tréninku právě s nimi.
Co ty a volný čas?
Moc ho není (úsměv). Ale když už se najde, tak se ho snažím trávit s rodinou nebo přáteli. Rád chodím ven, jezdím na kole, podívám se na dobrý film nebo jdu do kina. A spánek nebo dobré jídlo také nejsou k zahození.
Může to znít zvláštně, ale vydařený tréninkový týden nebo tréninkový pobyt, kde načerpám spoustu nové energie a všechno prostě klape tak, jak má, alespoň moje mysl považuje za docela dobrou dovolenou také (úsměv).
Docela rád také píšu články na svoje (www.pavelflorian.cz) nebo někdy i klubové (www.badmintonckrumlov.cz) internetové stránky, kde se o mně i mém sportu mohou čtenáři časopisu také leccos dozvědět.
Čeho si nejvíce ve svém životě vážíš?
V poslední době jsem pochopil, že nejvíc si vážím své rodiny, přátel a lidí, kteří mi každý den pomáhají v mém sportovním snažení i v životě, a to ať se mi daří, nebo ne. Moc si vážím také svého zdraví, díky kterému mám možnost sportovat.
Jinak samozřejmě své místo mají v mém životě sportovní výsledky, ale ty mohou přijít a nemusejí a hlavně bez těch výše uvedených věcí, by na se na ně nikdy nedostalo. K nim nezastupitelně patří podpora mých sponzorů, kterým bych tímto chtěl moc poděkovat za jejich přízeň. Je to právě skvělé zázemí, které mi pomohlo dostat se k výborným výsledkům a začít si plnit své sny.
Co bylo pro tebe zatím nejtěžší?
Na konci května 2009 jsem musel podstoupit operaci pravého kolene. Sice se jednalo pouze o artroskopický zákrok, ten ale i tak znamenal pro mě nezvykle dlouhé přerušení tréninku i účastí na turnajích. Badmintonu se intenzivně věnuji od patnácti let a čas od času se objevil důvod pro nějakou kratší pauzu, ale vždycky to byly vesměs maličkosti, které si vyžádaly maximálně pár týdnů. Tentokrát to ale bylo měsíc a půl o berlích, další měsíc a půl postupné rehabilitace a teprve pak jsem se mohl začít vracet k relativně normálnímu tréninku, i když o stoprocentní intenzitě zatím ještě není řeč. Asi nejtěžší na všem je, kromě toho vydržet trpělivý, čekání na to, až se člověk dozví, jestli se všechno zahojilo tak, jak má.
Až se v lednu dozvím, že je všechno v pořádku a mé koleno je 100% zdravé, tak se mi určitě hodně uleví. Poslední půlrok mi umožnil uvědomit si spoustu věcí, ať už kolem sebe nebo ve svém nitru. Pochopil jsem, že zdraví je to, bez čeho sport dělat nejde a každý bychom si jej měli vážit. Pro sportovce je to základ, ale stejně tak i pro každého obyčejného člověka. Pochopil jsem, že jsou lidé, kteří mají mnohem závažnější starosti než já a že kvůli svému problému, který se časem dá do pořádku nemusím být uzavřený vůči svému okolí, navíc, když se mi často snaží pomoci. Nastavit svou veselejší tvář je vždy lepší. A v hlavě si budu snažit uchovat jeden pocit. Totiž, že každá chvíle na tréninku by se měla poctivě a na 100% využít, protože se může stát, že je to právě ta poslední.
Jaké jsou tvé ambice pro nadcházející sezónu?
Protože se vracím po zranění, tak hlavně přání, aby se moje koleno dalo do úplného pořádku a já mohl dál naplno bez obav a bez omezení hrát. Věřím, že při tvrdé a poctivé práci, pak výsledky postupně přijdou a co nejdříve se dostanu nejen zpět na dřívější příčky ve světové osmdesátce, ale ještě mnohem, mnohem výše. Ke svým pěti titulům Mistra ČR rozhodně budu chtít přidat další a velkou výzvou je vybojovat si premiérové vítězství na mezinárodním turnaji ve dvouhře mužů. S druhým místem, které je zatím mým nejlepším výsledkem, bych se rozhodně spokojit nechtěl (úsměv).
<- ZPĚT
|
|
|
